A proč?

Zvídavá otázka dětí, motivační otázka dospělých.

Díky této otázce se malé děti učí poznávat svět, pojmenovávat věci a rozumět různým okolnostem a situacím. Bezmezně věří odpovědím, které jim nejčastěji dávají rodiče. Nejednou jsem takovému rozhovoru mezi dítětem a rodičem byla svědkem. A musím říct, kloubouk dolů před rodiči. Mně z těch otázek, které navíc nebyly mířeny na mě, mohlo trefit:). To „proč“ mi připadalo snad nekonečné. V duchu jsem si ze začátku říkala odpovědi, které jsem očekávala, že poví dospělý a které bych sama dala. Rozhovor vypadal nějak následovně: „Tati, proč čekáme tady?“ „Abychom mohli jet tramvají k babičce.“ „A proč?“ „Protože pěšky je to daleko.“ „A proč?“ „Protože babička bydlí na druhém konci Prahy.“ „A proč?“ „Protože se tam s dědou už dávno přestěhovali.“ „A proč?“ …. Změna tématu „Proč máš deštník?“ „Protože má pršet.“ „A proč?“ „Říkali to v předpovědi počasí.“ „A proč?“….

Děti se ptají upřímně, opravdu je zajímají odpovědi a upřeně poslouchají, co že jim to ten rodič odpoví. To se mi líbí. Ptají se proto, že je to zajímá a umí bedlivě naslouchat a navíc si odpověď třeba i zapamatovat. To ve světě dospělých tak často nebývá. Už i otázka „Jak se máš?“ bývá mnohdy položena spíš ze zdvořilosti, než že by to druhou stranu opravdu zajímalo. Ale výjimky samozřejmě existují:).

Každopádně otázka „proč?“ v dospělém světě může být opravdu „nakopávací“. A ideálně, když ji člověk položí sám sobě. Začali jste někdy pracovat na nějakém projektu, který Vás mohl dostat blíž k Vašemu cíli, ale nakonec to neklaplo? Častým důvodem selhání je právě špatně položená otázka. Většina dospělých se ptá „Jak?“ Jak se posunout kupředu? Jak můžu tohle zvládnout? Jak to mám udělat, vždyť to nejde. Jak si to naplánuju? Jak překonám tenhle případný nezdar (který ve skutečnosti ještě nenastal, ale dospělý ho dopředu předvídá)? Mnohdy by stačilo si ujasnit, PROČ jsem vůbec začal, PROČ je pro mě důležité se k vytčenému cíli dostat, PROČ jsem si takový cíl zvolil. Na začátku bylo něco, co Vás na cíli lákalo. Možná to byl slastný pocit ze zdolání překážek? Vítězství sama nad sebou? Zvládnutí něčeho, co ostatní považovali za nemožné? Cokoliv, ale nějaký důvod zde jistě byl. Prostě něco, co Vás donutilo k akci. Zvednout se a začít. A pokud máte dost silný důvod PROČ, JAK se tak nějak vyvrbí samo ;).